Zavíráme něco, co se nám nehodí do tabulek normálnosti, do krabic

Marek David je absolventem oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo na Slezské univerzitě v Opavě. Aktuálně studuje obory činoherní režie a audiovizuální tvorba na divadle na Divadelní fakultě JAMU v Brně.

Markovým ostravským debutem je režie inscenace Plavat v jezeře, jíž je současně autorem. Studio G nyní uvádí nové nastudování této hry, do Géčka ale můžete zavítat i na jeho další autorskou inscenaci, Za Horizont. A aby toho nebylo málo, Marek připravuje inscenaci další, jejíž premiéru plánujeme na listopad.

O čem je, Marku, tvá inscenace Plavat v jezeře? Na co by se měl divák připravit?

Příběh se točí kolem ústřední dvojice – jsou jimi matka a její syn, který má poruchu autistického spektra. Matka je na jeho výchovu zcela sama. Hlavním tématem je pak otázka, kterou si klade hlavní postava – Wolfi: „Proč ho lidé vnímají jinak?“. On má sice diagnostikovanou poruchu autistického spektra, ale spíš jde o to, jak se vnější svět staví jakékoliv lidské odlišnosti obecně.

Proč zrovna toto téma?

Původně to měl být příběh o klukovi, který je geniální houslový virtuos. Začal jsem psát text, který se skládal z jeho intimních výpovědí, autentických prožitků zasazených do doby, která se začíná politicky komplikovat. Dal jsem to přečíst pár lidem a většina se shodla, že ten kluk je prostě v něčem jiný. Že je buď opožděn ve vývoji nebo má jinou psychickou diagnózu. Sám jsem si posléze uvědomil, že autismus se zde vylupuje tak nějak přirozeně.

Takže žádnou vlastní zkušenost s člověkem s autismem nemáš.

Nemám. Ale v rámci seznamování s tématem jsme podnikli společně s herci setkání s lidmi, kteří mají poruchu autistického spektra. Pochopili jsme, že se společnost s tímto tématem vůbec neseznamuje nebo toto téma odsouvá do pozadí. To setkání nás inspirovalo k tomu, aby inscenace byla o lidské jinakosti. O tom, že zavíráme něco, co se nám nehodí do tabulek normálnosti, do krabic.

Nebál ses kritiky, že sám poruchu autistického spektra stereotypizuješ? Že té nemoci sám nerozumíš?

I z tohoto důvodu autismus v inscenaci nezmiňujeme a nerozebíráme jej detailněji. Zvolili jsme spíše určitou stylizací. V konečném důsledku je hlavním tématem lidská odlišnost a reakce společnosti na ni.

Jaké jsi měl reakce na první uvedení této hry (pozn.: Studio G uvádí nové nastudování?

Vesměs veškeré reakce byly pozitivní. Byla i odezva lidí, kteří mají ve svém okolí osobu s touto diagnózou. Říkali mi, že inscenace poměrně autenticky popisuje realitu života s autismem, veškeré každodenní komplikace nebo potřebu řešit určité situace jinak.

Musel jsi nějak speciálně připravovat své herce na toto téma?

Já osobní zkušenost s autismem neměl. Takže to nebylo o tom, že bych před začátkem zkoušení přicházel více poučen.. Naopak, já i herci jsme to téma objevovali společně. Takže startovní bod jsme měli stejný. Lišil se jen následný vývoj. Každý musel začít vnímat to téma z jiného hlediska – ať už Marián, který na sebe bere obraz člověka s touto diagnózou, či Mirka, která je matkou autisty. Já jsem se zase soustředil na to, co bude vnímat divák.

Když mluvíš o tom, že jste téma postupně objevovali, jak to bylo s textem? Byl připraven na začátku nebo vznikal až v procesu?

Text byl od začátku hotový. Je z velké části tvořen monology dosívajícího chlapce, který má „dětskou duši“. Tím se vracím k tomu, co už jsem zmiňoval – nepsal jsem úplně původně o člověku s poruchou autistického spektra, ale o člověku s dětským vnímáním, který se z tohoto bodu nemůže posunout dál.

Když se zastavíme u té tvůrčí části – ty ses vlastně pustil do složitého úkolu na to, že režii teprve studuješ a jsi tak na začátku kariéry. Ty si sám ten text napíšeš a sám si ho zrežíruješ. Já si pamatuju z JAMU, že někteří pedagogové studenty od toho odrazovali. Je v tom nějaké nebezpečí?

Já si myslím, že je to spíš v určitém smyslu přirozenější cesta. Když si ten text sám napíšeš, tak už v podstatě vytváříš podobu inscenace. Psaním už tak trochu režíruješ. A následně interpretuješ sama sebe, takže máš mnohem větší vliv na to, jak ten výsledek bude vypadat. Jo a taky nemusíš řešit autorská práva (smích). Navíc mám rád, když text vzniká v průběhu celého procesu až do premiéry. Stává se, že na každou zkoušku přijdu s trochu jinou textovou pasáží.

To tě herci musí milovat...

Milujou. Dokonce když jsem dělal bakalářský projekt, tak jsem hercům dal texty, které nebyly v klasické kroužkové vazbě, ale byly na klip, aby si ty texty mohli vyndávat a vkládat nové.

Ale jde spíš o to, že text vytváříš celou dobu podle toho, jak to funguje s herci. Takže ten text můžeš dál dovytvářet. Určitě nejde vůči hercům o žádnou schválnost.

Chceš v tomhle stylu pokračovat?

To není o rozhodnutí, jakože „já chci psát jen autorské texty“. Jde spíš o to, že když se rozhodneš dělat nějaké téma, tak přemýšlíš, jaká je nejvýhodnější cesta k jeho vypravování. Buď zvolíš pevný text anebo si to napíšeš.

A jaké je tedy téma, kterým se aktuálně chceš zabývat?

Chtěl bych samozřejmě udělat inscenaci, která bude stát nula korun, která bude výpravou tak strašně eko a tak strašně no waste, že ve výsledku nebude vůbec produkčně náročná.

To říkáš jen proto, že tě do toho tlačím já, že jo? (smích)

(smích) Tematicky je mi blízký romantický hrdina – člověk versus společnost. Každý má zodpověďnost za svůj život, to jak si jej sám utváří. Obecně téma přijetí určité lidské zodpovědnosti, ať u ve společnosti, nebo v rodině nebo obecně zodpovědnosti vůči sobě samému mě baví.

Děkuji Marku, to bylo hluboké (smích)

Hele ještě tam dej na konec, že chci pozdravit svoji maminku, svoje bratry a sestru. Nebo možná to tam nedávej, aby se někdo neurazil, že jsem ho nepozdravil.

Tak jo.